Kraniosakrální terapie - deprese, panika, strach

10.12.2022


Vzpomínky se vážou k době, kdy jsem kraniosakrální terapii praktikovala pouhé 3 roky. Tenkrát mne navštívil muž středního věku, kterého poslal lékař, abych mu pomohla od bolesti zad.

Klient upadl při uklízení sněhu a myslel si, že vše bude v pořádku, neboť bolest hýžďových svalů trvala krátce. Bolest se ozvala znovu po půl roce zároveň s brněním rukou, ale to už dávno na nějaký pád zapomněl. Vzhledem k tomu, že rehabilitace nezabírala, ocitl se u mě.

Hodně dlouho jsme si povídali, nejen o bolestivosti zmíněného místa, časem i o tom, co jej trápí. A nebylo toho málo. Trápilo jej vyhoření, měl diagnostikovánu depresi, paniku... Užíval již několik let antidepresiva. Dokonce to zašlo tak daleko, že musel odejít z práce a dostal invalidní důchod.

Cítil se nepotřebný, nešťastný, stále smutný, nic jej netěšilo. Často byl ke všemu a všem negativní a stálá kritika byla jeho přítel. Měl strach z lidí, nemohl cestovat s ostatními lidmi, jít nakoupit bylo pro něj naprosto nemožné...

V kraniosakrální terapii jsme se zpočátku nejvíce věnovali končetinám a pánvi. Klientovy nohy byly jako kus ledu, který nechce měnit tvar a oblast pánve byla bolestivá. Klient měl i operaci slepého střeva, na kterou úplně zapomněl, neboť mu bylo pouhých 5let. I tato operace měla vliv na jeho fyzický a psychický stav.

Po několika návštěvách mi klient sdělil, že bolest hýždí ustoupila, ale ještě občas cítí brnění rukou. I to se časem zlepšilo. Při ošetření hrudníku mu často tekly tiché slzy. Čelist, která byla zpočátku velmi zatnutá se začala uvolňovat. Občasné bolesti hlavy zmizely.

Klient docházel na kranio asi 2roky. Přicházel jednou nebo dvakrát do měsíce, dle svých potřeb. U léků si sám pomalu snižoval dávkování. Povídali jsme si o jeho změnách. Strach a panika z lidí pomalu mizela, mohl cestovat hromadnou dopravou. Častěji mi vyprávěl o nových věcech, co se mu povedlo. Mrzutost vystřídal úsměv a kritický pohled na vše ustupoval uvolněnějšímu chování. Jeho chůze byla jistější, ramena už neměl uzavřená, hlava nebyla předsunutá...

Bylo pozdní jaro a venku svítilo slunce. Při ošetření hrudníku mi klient najednou povídá: "Moniko, musím se vám s něčím svěřit. Víte, já už neberu antidepresiva a cítím se dobře." Byla jsem zvědavá, jak dlouho je již neužívá. Byly to 2 měsíce. "Jenže, já teď nevím, co mám dělat. Mám strach o tom říct svému lékaři. Mám přece invalidní důchod a kde seženu práci?"  Na tyto otázky je těžká odpověď. A odpovědnost za rozhodnutí, co dál, byla na klientovi.

Jak dlouho měl klient ještě invalidní důchod si již nepamatuji. Vím jen, že po nějakém čase mi napsal, jak moc si užívá života a radosti. Léky úplně vysadil, našel si práci, která jej naplňovala. Dokonce mi přivedl po pár letech ukázat svá malá vnoučata.  

Z PORADNY