Kraniosakrální terapie pomáhá i s bolestni zad
Vzpomínky se vážou k době, kdy jsem
kraniosakrální terapii praktikovala pouhé 3 roky. Tenkrát mne
navštívil muž středního věku, kterého poslal lékař, abych mu
pomohla od bolesti zad.
Klient
upadl při uklízení sněhu a myslel si, že vše bude v pořádku,
neboť bolest hýžďových svalů trvala krátce. Bolest se ozvala
znovu po půl roce zároveň s brněním rukou, ale to už dávno na
nějaký pád zapomněl. Vzhledem k tomu, že rehabilitace
nezabírala, ocitl se u mě.
Rozhovor a naslouchání jsou v kraniu důležité
Hodně
dlouho jsme si povídali, nejen o bolestivosti zmíněného místa,
časem i o tom, co jej trápí. A nebylo toho málo. Trápilo jej
vyhoření, měl diagnostikovánu depresi, paniku... Užíval již
několik let antidepresiva. Dokonce to zašlo tak daleko, že musel
odejít z práce a dostal invalidní důchod.
Negativní emoce ovlivňují zdravotní stav a prožívání života
Cítil
se nepotřebný, nešťastný, stále smutný, nic jej
netěšilo. Často byl ke všemu a všem negativní a stálá kritika
byla jeho přítel. Měl strach z lidí, nemohl cestovat s
ostatními lidmi, jít nakoupit bylo pro něj naprosto nemožné...
Co se děje při ošetření kraniosakrální terapií
V
kraniosakrální terapii jsme se zpočátku nejvíce věnovali
končetinám a pánvi. Klientovy nohy byly jako kus ledu, který
nechce měnit tvar a oblast pánve byla bolestivá. Klient měl i
operaci slepého střeva, na kterou úplně zapomněl, neboť mu bylo
pouhých 5let. I tato operace měla vliv na jeho fyzický a psychický
stav.
Při kraniu dochází k uvolnění...
Po několika návštěvách mi klient sdělil, že bolest hýždí ustoupila,
ale ještě občas cítí brnění rukou. I to se časem zlepšilo.
Při ošetření hrudníku mu často tekly tiché slzy. Čelist,
která byla zpočátku velmi zatnutá se začala uvolňovat. Občasné
bolesti hlavy zmizely.
Každý potřebuje jinou dobu trvání kraniosakrální terapie, aby nastala změna
Klient
docházel na kranio asi 2roky. Přicházel jednou nebo
dvakrát do měsíce, dle svých potřeb. Pracovali jsme s kraniosakrální terapií a později i s kraniosakrální biodynamikou. U léků si sám pomalu snižoval dávkování. Povídali jsme si o jeho
změnách. Strach a panika z lidí pomalu mizela, mohl cestovat
hromadnou dopravou. Častěji mi vyprávěl o nových věcech, co se
mu povedlo. Mrzutost vystřídal úsměv a kritický pohled na vše
ustupoval uvolněnějšímu chování. Jeho chůze byla jistější,
ramena už neměl uzavřená, hlava nebyla předsunutá...
Doba užívání antidepresiv je každého jiná
Bylo
pozdní jaro a venku svítilo slunce. Při ošetření hrudníku mi
klient najednou povídá: "Moniko, musím se vám s něčím
svěřit. Víte, já už neužívám antidepresiva a cítím se dobře."
Byla jsem zvědavá, jak dlouho je již neužívá. Byly to 2 měsíce. "Jenže, já teď nevím, co mám dělat. Mám strach o
tom říct svému lékaři. Mám přece invalidní důchod a kde
seženu práci?" Na tyto otázky je těžká odpověď. A odpovědnost za rozhodnutí, co dál, byla na klientovi.
Šťastný konec není jen pohádka
Jak dlouho měl klient ještě
invalidní důchod si již nepamatuji. Vím jen, že po nějakém
čase mi napsal, jak moc si užívá života a radosti. Léky úplně
vysadil, našel si práci, která jej naplňovala. Dokonce mi přivedl
po pár letech ukázat svá malá vnoučata.