Nejen příběhy z praxe.
O všem, co je pro mne krásné, zajímavé, inspirující.
Prostě jen tak o životě...
Vzbudila jsem se ve tři hodiny ráno. Venku stále foukal silný vítr. Chvílemi narážel do oken a občas byla slyšet meluzína. Některé zvuky byly přímo strašidelné. K tomu se nakonec přidal déšť a jemně bubnoval na okna. Zkoušela jsem pozorovat svůj dech, abych opět usnula.
Objetí, polibek, rozloučení. Mávám u branky před domem a poslední návštěva odjíždí. Venku stále ještě svítí slunce. Láká mne svými paprsky vystavit mu kůži, aby ji mohlo pohladit.
To ráno, kdy mne slunce polechtalo svými prvními paprsky bylo jiné. Vzduch voněl. Byla v něm cítit vláha a jemný dotek moře. Tak moc jsem potřebovala ven. Dýchat a naplnit se paprsky slunce.
Často se mi stává, že mám hlavu plnou myšlenek a nemůžu spát. Bloudím po domě, piji čaj, čtu knihu nebo se dívám jen tak do tmy.
Je sobota a já stojím před branou do dendrologické zahrady. V tu chvíli už pomalu přestávám vnímat okolí. Projdu branou, má chůze je najednou pomalejší, dech klidnější. Jsem tu vždy jako v jiném světě.
Je pozdní odpoledne. Slunce mne hladí posledními hřejivými paprsky než půjde spát. Sedím ve své oblíbené kavárně a užívám si klid a vůni kávy. Čekám na svou přítelkyni z dětství. Má zpoždění. Pozoruji, co se děje na ulici i v kavárně.