Svítání

Je ráno. Venku teploměr ukazuje stupně pod nulou. Jemný poprašek sněhu zdobí cesty, stromy a střechy domů. Jdu dělat snídani a zlehka si prozpěvuji.

Snidaně hotová. Má ústa si užívají chuť čerstvého chleba s máslem a solí. Heřmánkový čaj nesmí chybět. Je v něm slunce a zklidnění.

Dívám se z okna ven a tiše si sním. Co asi dnes budu číst? Ježíšek mi nadělil mnoho knih. Včera v noci jsem jednu dočetla a po snídani si vyberu další.

Slunce svítí do očí. Užívám si teplo a záři jeho paprsků. Myslí mi projede. "K něčemu ten kůrovec byl dobrý. Konečně u nás v údolí máme v zimě zase slunce hned ráno a ne až po obědě. Každá mince má dvě strany."

Uklidím ze stolu. A jdu hledat knihu. Chvíli mi trvá než se rozhodnu, co číst. Konečně jsem vybrala. Začínám číst a slunce se mi dostalo až na stránku knihy. Vše letí a vybíhám ven v noční košili do mrazu. Z dáli jen slyším: "A ponožky máš?"

Venku je slunce. Jeho paprsky se linou mezi stromy, které ještě zbyly v lese. Jsou krásné, jemné, hřejivé, mazlivé. Nastavuji tvář a zavírám oči. Nechám si zdát možná o Slunečníkovi z pohádky,o vílách či jiných pohádkových bytostech.

Tvář je celá teplá. Usmívám se. Usmívám se, čím dál víc. Paprsky slunce mne hladí a objímají. Jsem celá zahalená v jejich záři a úplně jsem zapomněla, že je venku zima a nemám ani ponožky.  

ZE ŽIVOTA