Vzpomínka

09.02.2022

Obloha se zatáhla. Jemné vločky se snášejí z nebes nad stromy, potokem, cestou, zahradou... Vítr, ten rošťák, do nich fouká. Hrají si možná na honěnou. Někdy do nich foukne tak, že vytvoří vír a ony se točí ve sněžném tanci. Chvílemi to vypadá, že vzduchem plují nebo dokonce letí zpět nahoru k nebesům. Chtějí snad zpátky domů?

Čím víc sněží, tím větší ticho venku nastává. Na malou chvíli i vítr utichl a ony jen tak tiše plují. Některé jsou zvědavé a po cestě na zem se zastaví. Dívají se snad do oken? Na skle se pomalu mění v drobné kapky.

V dáli vidím světla sypacího vozu. Nevím, jaké má být dnes počasí. Zatím to vypadá trochu bláznivě. Střídá se stále slunce a sníh. Tak moc jsem si přála sníh.

Mám ráda kouzelnou atmosféru zimy, kdy sníh vše schová. Přikryje celou zem nadýchanou peřinou, aby i ona mohla odpočívat a spala. Spala dlouho, dokud nenabere dostetek energie a síly na jaro.

Na jaře je přece tolik práce. Nyní musí chránit vše, co je schováno pod zemí. A tak stále čekám na sněhovou peřinu. Sněhové vločky mne vrací zpátky do dětství.

Bydlela jsem v Podkrkonoší. Zima zde byla dlouhá s velkou sněhovou nadílkou. Každý den po škole jsme celá parta chodila sáňkovat na kopec kousek od školy. Stavěli jsme skokánky, závodili, koulovali se. Rodiče se o nás nemuseli bát. Všichni jsme se hlídali navzájem. I o svačinu jsme se podělili.  Domů jsme se vraceli promočení, zmrzlí a šťastní v době, kdy už svítily pouliční lampy. Prožívaly jsme svá každodenní dobrodružství i tajemství. 

Ze snění mne vytrhne zvuk telefonu. Volá doručovatel. Hurá, přivezou mi knihy. Nevím, zda se letos opravdové zasněžené zimy dočkám, neboť v zahradě jsem již zahlédla  malé zelené lístky tulipánů. Odpoledne se dám na průzkum... A za sněhem se asi vyjedu podívat do hor.