Žába

15.01.2022

Hodiny právě odbíjí svým jemným zvukem poledne. Jsme po obědě, kuchyň je již uklizená a k mým čichovým buňkám se line vůně čerstvé kávy. Na stole v porcelánové hvězdě je poslední zbytek vánočního cukroví.

Tiše se zavřenými víčky si užívám klidu a poslední vůně vánoc. Po chvíli mne vytrhne z rozjímání: "Tu kávu budeš mít studenou." Usměji se a řeknu jako vždy. "Nebudu."

Vychutnávám si hořkou chuť kávy. Nemám ji ráda s cukrem. Snažím se vnímat, co vše v ní cítím. Někde úplně vzadu je nepatrně chuť čokolády. A to už neváhám a sahnu po čokoládových kuličkách, které pekla maminka. Káva a čokoláda je prostě slast.

Venku svítí slunce. Dívám se francouzkými okny do zahrady. Je mi smutno. Nikde není sníh. Vloni touto dobou jsem stavěla sněhuláka, dělala ve sněhu anděly... Mám ráda sníh a jeho vůni.

Sním s otevřenýma očima. Nadále pozoruji zahradu. Najednou na terase něco hnědého poskočilo. První, co mne napadlo. Žába bláznivá, proč nespí v jezírku? Jenže jezírko jsme zrušili před dvěma lety. Tak, kde se tu vzala? Běží dál hlavou.

Přímo vystřelím z křesla k oknu a hledám žábu. Začnu se smát a směji se hlasitě a dlouho. Žádná žába. To jen vítr si hrál s dubovým listem. A jak se na toho uličníka dívám, poskočí znovu. A v tu chvíli mi vůbec nevadí, že není sníh. List by byl určitě schovaný pod ním a nemohla bych tak obdivovat nádherný tanec větru s listem.