Zastavení

Venku bylo teplo a foukal jemný vítr. Novoroční procházka se lišila od procházky posledního dne roku pouze schovaným sluncem. Užívala jsem si, jak vzduch voní a voda v potoce tiše bublá. Tentokrát nic nefotím, bylo mé předsevzetí. No, raději si žádné nedávat.

Na cestě zpět jsem šla po druhé straně potoka. A zdálky vidím keř, který je jiný než ty ostatní. Kvete v lednu? Můj rozum říká: "Ano, Zimolez kvete v zimě, jenže má jinou barvu i tvar květů." Tedy udělám pár fotografií a zeptám se googlu. A předsevzetí je pryč.

Kalina vonná, jméno mé. Hm, ten keř neznám a jen si vzpomínám, že se o ní zpívá v nějaké písni.

Za dva dny jsem šla na procházku stejnou cestou. Byla jsem zvědavá, zda mráz v noci květy nespálil. Ne, nespálil. Byly stejně jemné a živé. Tentokrát bylo mé pozorování bez focení.

Zkusila jsem přivonět ke květům. A nemohla jsem se odtrhnout a svůj nos poslat jinam. Nešlo to. Ta vůně byla naprosto omamná, smyslná, zároveň jemně sladká, uchvacující, strhující... Zahalila bych se do ní celá.

Když jsem zavřela oči, tančila jsem. Lehce, jemně, v zeleném šatu s nádechem růžových červánků. Nevím, jak dlouho jsem snila. Kdo ví. Možná, že ještě sním.  

ZE ŽIVOTA